Krev je můj chleba (2. vyd.)

Blood Standard, 2018

Rozměr 11 × 19 × 2,7 cm, 336 stran, doporučená cena 269 Kč, váha 294 g, vazba V4 (šitá nití, měkká obálka), ISBN 978-80-88299-16-5, EAN 9788088299165, náklad 1500 výtisků. Druhé, opravené české vydání. Z anglického originálu přeložil Jakub Němeček. Ilustrace na obálce Tomáš Kučerovský. Edice Pulp Robot svazek 3.

Recenze

Autor

Vyšlo 20. 04. 2021

Do vozíku

Obálka je tištěná co nejkrvavější možnou červenou, takže prostě červenou.

K této knize máme také E-BOOK (formát e-pub + mobi).
Do vozíku ho přidáte tímto tlačítkem.

Do vozíku

Anotace

Izajáš Coleridge, syn maorské krásky a amerického důstojníka, je po dvaceti letech vyvržen z řad chicagské mafie. Aby odčinil své hříchy, ujme se pátrání po zmizelé dívce. Bude se vtipkovat a poteče krev.

Laird Barron je považován za šedou eminenci amerického hororu. V sérii o Coleridgeovi vstoupil do jiného žánru a vytvořil zcela nový literární svět, umístěný do žhavé současnosti. Figurují v něm mafiáni, gangy, rasismus, válka v Iráku i špinavé praktiky FBI. Děj plný akce je okořeněn sarkastickými komentáři hlavního hrdiny, který musí neustále šťourat do vosích hnízd.

Kniha vychází podruhé v „mírně vylepšeném“ překladu, který je blíže strohosti a svižnosti originálu; rovněž většina poznámek pod čarou, které některé čtenáře rušily, byla přesunuta na konec knihy.

Citát

„Táta měl možná pravdu. Byl jsem Oppenheimerův děs přenesenej do mikrokosmu, miniaturní atomová bomba. Ničitel malejch věcí. Ne světů, nic tak velkolepýho, ale individuálních těl, individuálních životů. Za poslední tejden jsem musel konfrontovat žoldáky, mafiány, stoupence bílý rasy, venkovský pašeráky kořalky, mladý gangstery a federály. Tekla krev. Krev byla jako vždycky platidlo, na kterým stála moje existence. Krev byla můj chleba.“

Proč druhé vydání?

O tom se můžete dočíst zde: proč bylo vylepšeno první vydání. Pro zajímavost: stránku prvního vydání najdete zde.

Z ohlasů a recenzí:

Krev je můj chleba je ta nejlepší brakovka – rambovka, kterou momentálně najdete v československých knihkupectvích.

— Tomáš Weiss, Medzi knihami

Uznávaný tvůrce hororových povídek se tentokrát pustil do žánru hard -boiled fikce, a přestože v knize nejsou žádné nadpřirozené prvky, s realitou příběh nemá mnoho společného. Barron se pohybuje na hraně hypertrofovaného braku a vědomé hry s archetypy a různými mýty. Schválně volí ten nejobehranější dějový rámec – bývalý člen gangu pátrá po pohřešované dívce, která se zapletla do sítě různých frakcí organizovaného zločinu. Hlavní postava má aspekty modelového hrdiny drsné školy, nicméně jeho pohled na svět, jak nám ho kniha předkládá, jako by utkvěl v prastarých bájích o bozích, pekle, monstrech a hrdinech.

— Antonín Tesař, A2

Čas od času na nebi zazáří kometa, a to i na nebi literárním. Použít tento příměr na novou detektivku je značně troufalé. Ale kniha Krev je můj chleba amerického spisovatele Lairda Barrona si ho zaslouží. V šedivé záplavě současné krimiliteratury působí skutečně jako zjevení.

— Tomáš Fojtík, Denik N

Pokud máte rádi brakovky plné krve a násilí, budete nadšeni, protože kniha je mnohem více tímhle typem literatury než detektivkou. Barron se rozhodl víceméně vše trochu přestřelit. (…) Ve výsledku však tenhle zdánlivě divoký mix funguje na výbornou. Hlavní hrdina má spoustu „kulturního vyžití“. Na druhou stranu by bylo nefér tvrdit, že Krev je můj chleba je pouze tupou rubačkou. Pod tím, co je viditelné na první pohled, se totiž ukrývá mnohem více. Mluvili jsme o detektivní lince – a pokud jí očistíme od násilí, krve a brutality, má svoje kouzlo a postup pátrání svoji (byť lehce zvrácenou) logiku, jen ty metody jsou poněkud neortodoxní. Kromě toho je ve hře i trocha té lovestory a několik drobných vedlejších příběhů s poměrně silným emocionálním dopadem.

— Martin Bečvář, Fantasy Planet

Kniha je autorovým prvním výrazným vykročením z hororových mantinelů do jiného žánru, ale rozhodně povedeným. Děj je rozdělen na čtyři části a Barron servíruje příběh v krátkých, ale řízných kapitolách, takže staré známé ještě jednu kapitolu tu dvakrát neobstojí, protože u jedné neskončíte. K tomu přidejte zatraceně cynického a vtipného vypravěče Izajáše s pohnutou minulostí, spoustu popkulturních narážek nebo kouzelně poetický jazyk a máte o zábavu postaráno.

— Karolína, Kaleidoskop šílenství

Skvělá moderní inkarnace Chandlerovy drsné školy. Kdo má Barrona zařazeného mezi hororové autory, bude možná hodně překvapen. Každopádně zůstává vrcholně obrazný básnický jazyk, kniha sama je však drsná jízda životem jednoho gangstera, ve kterém ještě ve vší té černi a šedi zůstaly jako střípky hvězd rozesety zářící úlomky dobra.

— Petr5718, čtenář

Za posledních deset měsíců jsem ji přečetl třikrát. Pořád perfektní kniha, u které se neskonale bavím.

— Delicius, čtenář

Ukázka

Když jsem si takhle dodal odvahy, rozhod jsem se, že si pořídím káru. Jsou dvě věci, který musí chlap mít – dobrýho psa a káru. Myšlenku na to, že bych si pořídil psa, jsem vůbec neunes. Ale vozidlo, s tím jsem neměl problém. Virgil mi řek, že jestli dokážu zprovoznit toho starýho forda, může bejt můj. Technika není moje silná stránka, a tak jsem se zeptal pana Všeuměla Lionela, kolik by stálo dát tu starou vojnu do pucu.

„Bednu lahváčů. Jo, a taky sehnat Virgila a Guse, aby nám pomohli naložit motor na vozejk. Smontuju nějakej kladkostroj, abysme ten krám zvedli.“ Lionel se totiž v motoru vrtal už loni a pak ho nechal ležet v dílně. Lionelovo vlastní fáro byl nablejskanej, tmavě zelenej Chevrolet Monte Carlo.

„No problemo.“

Popad jsem dřevěnej čtyřkolák, kterej jsme používali k tahání balíků sena po dvoře. Pak jsem bručel a hekal a nešetřil libozvučnejma slovama, ale nakonec jsem ten nestvůrnej kvádr na čtyřkolák naložil a přitáhl ho k autu, kde stál s rukama v kapsách Lionel a oči mu zářily jak dva stříbrňáky.

„Ty bejku, dyk to váží takovejch dvě stě padesát… kruci, spíš tři sta kilo.“

„Jo. Málem jsem si uhnal kýlu.“ Bohužel to nebylo daleko od pravdy. Před očima mi lítaly hvězdičky a malinkatý ptáčci. Byl jsem vážně jen stín svýho dřívějšího já – jednou jsem přece převrátil na bok celý auto. Pravda, to jsem byl rozběsněnej, a když zuřím, je lepší nechodit mi do cesty. Nicméně do úplný rehabilitace mi ještě dost chybělo.

Lionel hvízdl.

„Já jsem si málem uhnal kýlu z toho, jak jsem se koukal. Dej mi pár dnů, zjistím, jestli v tom fešákovi zbyla jiskřička života. No a ty bys zatím mohl hodit támhletu kovadlinu do stodoly? A u rybníčka je v bahně zapadlej takovej balvan… Dělám si prdel. Ale to mě poser, bejku. Na naši farmu dorazil sám Herkules.“

„Spíš Milón.“

„Kdo?“

„Milón z Krotónu. Takovej kluk ze starověku, co každý ráno cestou na pastvu přenesl přes potok tele. Potom vyrostl z kluka chlap a ten nosil přes potok bejka. Milón, bůh řeckýho zápasnictví.“

„A jó, tendleten.“