Píseň, kterou… (limitovaná edice)

Poviedky Briana Evensona sú ako dvere, ktoré by nemali byť otvorené, ale nevyhnutne a neodolateľne k tomu musí dôjsť. A za tými dverami je celý šíri svet skutočne temnej imaginácie, vecí a entít tak zvláštnych, že ani nemajú pomenovanie. Súčasný horor v najlepšej forme a snáď začiatok novej edície Horla.

— Ján Blažovský, @book_conspiracy

Povídky od Evensona jsou jako chrousti. Hlavním hrdinům totiž pěstujou brouky do hlav. Vychutnávaj si jejich paranoiu a dělaj to tak opravdově, až je vám ouzko.

Jeden protagonista má utkvělej pocit, že ho někdo sleduje, druhej zase, že ho ve vztahu drtí jeho holka, třetí, že jako jedinej vidí na stropě divnou šmouhu. Evenson si bere prostý premisy a ždíme je na dřeň. Zkoumá to, co se nachází za depresí, obsesí i šílenstvím. A je obdivuhodný, jak často se mu při tom množství daří trefovat terč.

(…) A stejně jako se mi extrémně líbila povídka "Méďa Srdcík" ve sbírce ZHROUCENÍ KONĚ, i v PÍSNI se schovává jeden absolutní masterpiece: a ne nadarmo se podle něj jmenuje celá sbírka. Titulní PÍSEŇ, KTEROU SE OBJASŇUJE SVĚT je totiž ten druh příběhu, po kterým jsem musel knížku zaklapnout a chvíli těch pár stránek nechat doznít.

— Daniel Krásný, @vnimatkrasu

Kvantum krátkých prací od Briana Evensona, které chvílemi spíš připomínají hororové básně než klasické povídky. Jde tu víc o poeticko-děsivé obrazy a bezvýchodnou atmosféru než o příběh. Už u první knihy jsem psal, že autor vede prostřednictvím svých děl boj s realitou, a tady to platí ještě víc. Ničemu nemůžete věřit, všechno je proměnlivé a celý vesmír je buď nepřátelský, nebo krutě lhostejný a každý lže, včetně hlavních postav. Ty často ani neví, kdo, co nebo kolik jsou. A ochotně podléhají šílenství okolního světa a nechávají se zničit. (…)

Jen se to nevyplácí číst všechno najednou, protože témata se přece jen opakují a hrdinové také. Proto si člověk vyloženě užije, když Evenson ve vzácných chvílích odbočí a pustí se do blízkosti humoru. Jednou s povídkou Sestry (která už vyšla v sborníku Stíny Halloweenu) a pak s Citlivým obsahem, což není ani tak povídka, jako jednou dlouhé a velmi důkladné varování současných zranitelných čtenářů.

Ale tohle jsou vážně takové ostrůvky pozitivní deviace – ostatní je ryzí nihilistické zoufalství, po kterém se člověk začne bát nejen příšer, ale i brýlí, dětských písniček či šmouh. A hlavně věcí, u kterých si není tak úplně jistý, jestli je doopravdy viděl. Protože jak začnete zpochybňovat své vnímání, začnete zpochybňovat i sami sebe… a od toho je už jen krok k tomu, abyste se stali hrdiny nějaké Evensonovy povídky.

A to bych vám fakt nepřál.

— Jiří Pavlovský, Čtenářský deník 63/2023

Jak už jsem psal v souvislosti s předchozím recenzovaným titulem Briana Evensona, jeho povídky jsou všechno, jen ne obyčejné. V Písni… se to ukazuje snad ještě silněji než před lety v případě Doupěte a Zhroucení koně. Tentokrát na čtenáře čeká jasný spojovací prvek, jímž je hrůza a děs v nepřikrášlené podobě. Ne, tím nemyslím literární škvár, tím myslím skutečnou emoci a atmosféru, kterou dvaadvacet různě dlouhých příběhů dokáže vyvolat. Možná bych měl být opatrný se slovem „příběhy“. Děj jako takový se mi v tomto případě jeví jako zcela podružný. Některé příspěvky jej sice pro budování napětí využívají, jiné se ale s něčím takovým ani neobtěžují. Ostatně ve správném hororu jde vždy hlavně o onen ponurý oblak snášející se na čtenářovu hlavu. Zvolna, či rychle a nečekaně. Míra hrůzy však nijak nesouvisí s délkou textu. Nejkratší příspěvek čítá pouhou jednu stránku (Kardiaci). Nejdelší má stran osmnáct (Pán kádí). Zajímavá je také žánrová pestrost. Ano, všechno jsou to horory, ale některé jsou čistě psychologické odlesky reálného světa, zatímco jiné si pro podporu sahají až do vesmírných hlubin ve vodách science fiction.

— Dalibor, Klub knihomolů